Nevěřím ti!

19. července 2012 v 14:18 | Ártý |  Povídky, povídečky moje
Zdravím! Přináším vám novou povídku. Je sice trochu starší, s chybama a useknutým konce, ale snad se vám bude líbit. =)

,,Ale já ti nevěřím!" křikla jsem na něj a utekla.

Asi bych vám ten příběh měla říct od začátku, ale nejdříve se představím. Jsem princezna Tereza Hedvika Linley, ale má matka mi říká jen Tereza. Je mi 17 let a za měsíc mi bude 18. Mám matka se rozhodla, že už mám věk na vdávání a tak na náš zámek pozvala jednu královskou rodinu. Vlastně to není ani tak rodina. Otec a jeho dva synové. Matka jim zemřela, tak jako mně zemřel otec. Mají přijet zítra a já se na ně vůbec netěším. Určitě to budou rozmazlení frajírci, kteří si myslím, že všecko co si usmyslí budou mít.Takové já nesnáším a ještě jeden z nich bude mím manželem.

Je teprve ráno a já jako obvykle sedím u okna a dívám se zasněně ven na zámeckou zahradu. Miluji přírodu a zpěv ptáků.J e to pro moje uši něco jako rajská hudba. Z mého rozjímání mě vyrušilo zaklepání na dveře. Ty lidé mi nedají snad chvílu klid.
,,Dále." křiknu a dveře se se skřípotem otevřou a dovnitř nakoukne má služebná.
,,Má paní je čas na snídani. Musím vás obléknout a kde máte zase korunku?" začne hned mlet.
,,Je na svém obvyklém místě Suzan." řeknu a seskočím z parapetu. Suzan se mezi tím už vrátí z šatny a v rukou drží jedny z mích šatů. Pokyne mi ať si vyjdu na stupínek a začne mě do nich oblékat. Pak se učešu a dám si do nich korunku
,,Jste okouzlující má paní." skládala mi poklonu Suzan.
,,Děkuji ti Suzan." poděkovala jsem jí, obula si boty a šla za matkou na snídani.
Jídelnu máme v prvním patře a můj pokoj je ve čtvrtém patře západního křídla.Máma na mě už u stolu jako vždy čekala a usmívala se.
,,Přeji dobré ráno maminko." popřála jsem jí.
,,Tobě také Terko. Neopozdila jsi se nám dneska nějak?" ptala se s úsměvem na rtech.
,,Promiň mi to mami.J ako vždy jsem se zahleděla na naši nádhernou zahradu." odpověděla jsem jí.
,,To jsi celá ty." zasmála se
,,Však mne znáš."
,,Jak chceš dneska strávit den?" zeptala se mě se zájmem.
,,No já jsem myslela, že bych mohla jít do zahrady, kreslit květiny nebo se o ně starat?" ptala jsem se jí.
,,Výborný nápad dceruško a nechtěla by jsi mi potom zahrát na housle?" ptala se mě se zájmem v očích i hlase.
,,Samozřejmě, že ti zahraji. Moc ráda pro tebe hraji." usmívala jsem se.
,,A já tě zase strašně ráda poslouchám."
S maminkou se velmi hezky povídá. Obě jsme spíše klidné a milujeme přírodu. Kdyby mohla, tak do naší zahrady šla se mnou, ale bohužel musí ještě vyřídit nějaké věci, které má jako královna na starost.
Já jsem se vydala do zahrady a s sebou jsem si vzala nějaké papíry a i své housle, abych mohla skládat. Chtěla jsem si kreslit, ale jak jsem uviděla tu přírodu,tak jsem se dala do skládání. Snažila jsem se v notách zachytit krásu přírody, ale také svůj smutek, protože mi zemřel otec. Skládala jsem do té doby než mě vyrušil déšť. Schovala jsem si své housle a novou skladbu a otočila jsem svou tvář k nebi. Kapky mi padaly na tvář a vytvářely si cestička až to vypadalo jako bych plakala. Když jsem byla již dost mokrá, tak jsem pospíchala do mého pokoje se převléknout a pak za maminkou jí zahrát svou novou píseň. Přesně jsem věděla kde mamka bude. V přijímacím sále.Slušně jsem zaklepala a slyšela jsem ,,To bude určitě ona."
,,Dále." křikla mamka a já jsem otevřela dveře. Překvapení bylo, že nebyla sama, ale byl s ní ještě postarší pán a nejspíš jeho dva synové.
,,Dobrý den přeji." pozdravila jsem je slušně a oni my jen kývli hlavou. Jaká neslušnost.
,,Terezo tohle jsou pan hrabě Harry VI. z Walesu a jeho synové Dymitri a Erik z Walesu. Pánové tohle je má dcera Tereza Hedvika Linley." představila nás matka.
,,Velice mě těší,že vás poznávám." řekla jsem a poklonila se jim.
,,Potěšení je na naší straně." řekl Dymitri a políbil mi hřbet ruky a to samé udělal i Erik. Matka se jen spokojeně usmívala.
,,Chtěl bych se omluvit, že jsme přijeli dřív,ale nepočítali jsme s tím, že cesta k vám bude tak krátká." omluvil se Haryy.
,,Ale to vůbec nevadí pánové. My jsme rádi." řekla matka
,,Terezo mohla by jsi nám prosím zahrát na housle jak jsi mi slíbila?" ptala se mě matka.
,,Ale ovšem,že vám ráda zahraji. Právě jsem složila novou skladbu. Doufám, že vám to pánové nebude vadit."
,,Ale ovšem, že ne. Dymitri hraje na piáno a Erik nádherně zpívá." žasnul Harry.
Stoupla jsem si tedy na takové podiiko k oknu a začala hrát svou nejnovější skladbu. Úplně jsem se do toho vžila. Nic jsem nevnímala, byla jsem jen já a ta melodie a proto, když jsem skončila, byla jsem smutná. Všichni mi začali tleskat a já jsem se nesměle usmála. Teprve teď jsem si všimla jak je Dymitri okouzlující. Pomněnkové oči, jako dvě studny havraní neposedné vlasy. Erik byl také hezký, ale ne tak jako Dymitri.
,,To bylo okouzlující Terezo." pochválila mě mamka.
,,Děkuji mami." poděkovala jsem jí.
,,Doufám, že zahrajete na zítřejším bálu mladá dámo." pochvaloval mě Harry.
,,Bylo to vážně okouzlující." pokyvoval Dymitri.
,,Děkuji vám Dymitri." poděkovala jsem mu s ruměncem ve tvářích.
,,Myslím, že už je pozdě a mělo by se jít spát." řekla znenadání matka.
,,Souhlasím. Jestli chcete děti můžete si tu ještě povídat, ale my půjdeme spát." pravil Harry.
,,Mohu vás doprovodit?" ptal se mamky a už spolu cukrovali.
Já jsem dala housle na stojánek vedle klavíru a šla si sednout k oknu. Co jsem si všimla ,tak princ Erik šel také spát a zůstal tu se mnou jen Dymitri a ten si se zájmem prohlížel mé piáno.
,,Mohu?" zeptal se.
,,Ale samozřejmě princi. Byl by jste tak laskav a něco mi zahrál?" zeptala jsem se.
,,Zahraji ti, když mi přestaneš říkat princi a budeš mi tykat." kladl si podmínky.
,,Dobře, ale ty mi budeš říkat Terezo a taky mi budeš tykat." kladla jsem si podmínky já.
,,Platí." řekl a podali jsme si ruky.
,,Chceš něco smutného nebo veselého?" ptal se mě na oko vážně.
,,Smutného." odpověděla jsem mu a sedla si vedle něj.
,,Máš to mít." mrkl na mě a začal hrát velmi nádhernou skladbu. Byla nádherná.Opřela jsem se mu o rameno ,zavřela oči a poslouchala. Představovala jsem si tam housle a výsledek byl ještě hezčí .Když utichly poslední tóny, tak jsem byla velmi sklamaná, ale pořád jsem neotvírala oči. Najednou jsem na svých rtech ucítila ty jeho a jakoby ve mně něco vybuchlo. Motýlci mi létali v podbřišku a cítila jsem se šťastně. Líbal mě něžně, jako kdyby mě oťukával jestli smí a když jsem začala spolupracovat, tak už byly jeho polibky jistější. Ač jsem nechtěla musela jsem náš polibek ukončit, protože mi docházel vzduch.
,,Miluji tě. Už od prvního okamžiku kdy jsem tě spatřil jsem se do tebe zamiloval." vyznal mi lásku.
,,Ale já ti nevěřím!" křikla jsem na něj a utekla. Po cestě mi ještě tekly slzy jako hrachy, ale i přes své vzlyky jsem slyšela jak za mnou Dymitri utíká. Byl rychlejší než já a tak mě předběhl a chytil za ramena a tím si mě obrátil k sobě.
,,Tery poslouchej. Já tě vážně miluji. Věř mi." prosil mě s beznadějí v očích. Podívala jsem se na něj se slzami v očích a on mě znovu políbil. Z toho polibku jsem vycítila všechny emoce co ke mě cítí a tak jsem mu polibky ze všech sil oplácela.
,,Už mi věříš?" zeptal se a přerývavě dýchal.
,,Ano." vzdychla jsem a opřela jsem se mu o hruď.
,,Půjdeš se mnou na ten bál?" huhňala jsem mu do prsou.
,,To víš, že půjdu." řekl a políbil mě do vlasů.

Celý den jsem se strašně těšila na bál, až si s Dymitrim budu moct zatancovat. Zjistila jsem, že jeho oblíbená barva je zelená a tak jsem si oblékla zelené šaty. Když jsem jej potom v tanečním sále našla měla jsem co dělat abych se za ním nerozběhla, ale nakonec jsem se stejně rozběhla s přistála v jeho voňavé náruči a on mě hned políbil do vlasů a zašeptal ,,Vypadáš kouzelně."
,,Děkuji." poděkovala jsem mu a začervenala se.
S Dymitrim jsme protančili celý večer a maminka s jeho otcem se usmívali, jen Erik se mračil jako čert. Dymitri mi ke konci plesu začal zpívat nádhernou písničku a pak mě zavedl do zahrady před fontánku. Kleknul si přede mě na koleno a vyslovil mnou touženou větu.
,,Milá Terezko, hned jak jsem tě spatřil jsem se do tebe zamiloval. Zbožňuji to jak červenáš a tvůj rozkošný úsměv. Proto se tě ptám. Vezmeš si mě?" řekl a vytáhl sametovou krabičku a otevřel ji.
,,To víš, že si tě vezmu." a skočila jsem mu kolem krku. Zavřela jsem oči a vnímala jsem jen jeho vůni a teplo. Najednou mnou projela ostrá bolest a já vykřikla.Podívala jsem se a Erik stál přede mnou a měl šílený výraz. Ještě jsem stihla zašeptat Dymitrimu ,,Miluju tě." a pak mě pohltily vlhko a tma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dia Dia | 19. července 2012 v 17:08 | Reagovat

Ňáá! Miluju tuhle povídku! *-*

2 Aya Aya | E-mail | Web | 19. července 2012 v 20:36 | Reagovat

Kawaíííí *-* a ty odkazy do toho skvělí *-*

3 Miphyra Miphyra | 29. července 2012 v 16:56 | Reagovat

ja jsem blba, nepochopila jsem konec :D Jinak moc hezke *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama